Na zítřejší vizitu čekám jako na smilování. Máme s doktorem naplánován rozhovor o mém pondělním propuštění. Bylo by to skvělé, protože marodím už drhý týden a zároveň ležím na infekčním oddělení.

Na infekčním jsem ležel už i loni v Ostravě ve fakultce. Musím přiznat, že havířovský “zážitek” je pozitivnější. Celkem milý personál, slušní doktoři, především primář je lékař,ze kterého jsem měl dobrý pocit, že mě nebere jako diagnózu, ale snaží se pochopit můj stav a pomoci.

Diagnóza je pravděpodobně jednoduchá. Měl jsem virózu, akurát to moje tělo se s ní nějak nemohlo vypořádat. Čtyři dny s horečkama k 39, neustále naložený v potu, s brutálním tělobolem a bolehlavem, zanesené dýchací dutiny vrchní i spodní. Po čtyřech dnech beze změny jsem to zapííchnul v nemocnici.

Nyní je mi smutno. A jako, že moc smutno. Davídek už se přetácí ze zad na bříško a zpět a tatínek se převaluje v nemocničním lůžku. Zároveň se převaluji na lůžku sám, což mne týrá ze všeho nejvíce. Ono takové infekční oddělení není žádná slast. Jednak jste pod drobnohledem s důvodu prosklených dveří a za zády máte velká okna s balkónem pro návštěvy. Přirovnal bych to k teráriu.

Eh, ale za dva dny už budu jistě jinde. Budu ležet doma se svou krásnou ženkou, pojídat arizonky a popíjet něco dobrého? Život bde zase krásný, barvy nabudou nové sytosti a budeme žít zase naplno, pokud tělo dovolí. Jen oranžovou prosím nee. Ta mě v nemocnici přešla.