Někdy se ve mě probudí zvíře, které vychází z hluboké podstaty našeho bytí. Tato nedílná součást každého člověka může být sycena jednáním předchozích generací v rodině, chová se podle celkového životního nasměrování jednotlivce a v konkrétních situacích vychází z aktuálního rozpoložení v čase a místě.

Často, když už na své zvíře nemyslím a už dlouho je uvězněno a zapomenuto, někde v hloubi mého nitra, překvapivě se probudí a s překvapivou silou udeří na aktuálně slabé místo. Úder je to vždy náhlý a s cílem zanechat co největší následky. Pokud člověk není připraven jeho útok zastavit, může se z něj hrabat v lepším případě několik dní.

Bude to už deset let, co jsem se rozhodl nenechat zvíře v sobě, by udávalo směr mého bytí. V tehdejším pubescentním náhledu na svět, jeho šeď, průměrnost, nesnesitelnou nespravedlnost a všudypřítomné pokrytectví jsem bojoval proti světu, který jsem nenáviděl. Pak jsem ale zjistil, že zvíře ve mě, které mou nenávist vůči světu živí je kořenem věcí, které mi na světě tolik vadí. V určité chvíli jsem zjistil, že má snaha nejenže nemění předmět mé nenávisti, ale postupem času se stala nástrojem, který onen systém buduje. Ocitl jsem se v bludném kruhu tohoto zdánlivě nesmyslného světa.

Po letech jsem přivolil zabývat se myšlenkou, že naděje není uvnitř mého já, ani v systému naší společnosti, ale mimo něj. Rozhodl jsem se udělat krok, který mě stál vše, na čem jsem do té doby stavěl. V nejtěžší chvíli jsem řekl: „Bože! Jestli opravu jsi, tak něco udělej, já už opravdu nevím, jak dál.“ A on něco udělal. Srazil zvíře ve mě k zemi a já uviděl, že mi celou dobu záměrně clonilo výhled na víru, naději a především lásku. Lásku, o které jsem se domníval, že neexistuje. Barvy začaly být barevné a ticho, které dříve křičelo zaplněné zoufalstvím se stalo místem vytouženého odpočinku. Zjistil jsem několik podstatných věcí: Život má smysl, já jako osoba mám velmi významnou hodnotu, můj život má záměr, který mu dává rzoměr radosti a uspokojení.

Je to deset let a mnoho věcí se změnilo, jedna věc je však stále stejná. Ono zvíře musí ležet sraženo, nemá nárok na prostor. Pokud jej odstane, tak trhá, ničí a neptá se na následky. Využívá prostoru, kterého se mu dostane. Páchá, pokud může.

Někdy ve víru života na své hodnoty a směr zapomenu. Udělám pár kompromisů, i když cítím, že překračuji hranici. Zachovám se nevhodně, zraním, neodpustím, zaměřím se na svůj prospěch. Zvíře dostane kus masa a jde na zteč. Sám nerozumím tomu, čeho může být člověk schopen…

Je pět ráno, pořád se nemohu po týdnu vyrovnat s časovým posunem mezi Kanadou a střední Evropou. Pravidelně vstanu ve tři ráno a už nezaberu. Dnes od dvou a dithiaden bez účinku. Sedl jsem v kuchyni a začetl jsem se do Žalmu 51. Můj jmenovec král David provedl pěknou sviňárnu a po návštěvě proroka Nátana si je vědom, že zvíře v jeho nitru dostalo příliš prostoru. Velmi se mi líbí jeho reakce a proud myšlenek zachycený v žalmu. Je plný naděje, osvobození, pokoje a čistoty, která přichází s Božím odpuštěním. Proti předpokládanému trestu přichází odpuštění.

Boží trpělovost s námi je pro mne stále záhadou. Jsem ale vděčný, že když není východiska, když se kolem se kupí překážky a na cestě, kterou jdeme nastraženy jsou hluboké jámy, stačí říci upřímně:

„Bože, opusť, Bože pomoz!“

Tato slova mají neskutečnou moc. Jsem vděčnný, že Tě mám, Bože.

—————————————————————

Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti.

Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

…

Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!

(citace z biblického textu – Žalm 51)