Jsem skoro doma, cca před hodinou jsem přistál v Londýně. Hodinu mi trvalo dostat se na terminál, ze kterého letím do Prahy. Let celkem v poho, letušky v pohodě, letuchové se mi vyhýbali. Opět mi bylo vnucováno vínko; byl jsem hodný kluk, dal jsem si jen jednou. Padly nejaké kávy, koly, čaj, voda. Hlavní jídlo raději kuře, lazáně jsem nechal makarónům. Snídaně aky v poho, trochu chabá, ale neměl jsem hlad. Možná ten jahodový dresing v Torontu jaksi pozdržel místní kuře v žaludku. Pokud jde ale o zdržení, nic se neděje.
Přistání celkem v pohodě doprovozené potleskem. Ten jsem v letadle zažil jinak jen při „dopadu“ v Buenos Aires. Tentokrát nás to kousek nad zemí bralo silně doleva, ale řidič to ustál. Na můj vkus to bylo na hranici standartu.
Londýn jsem tentokrát splašky nevytopil. Při cestě tam jsem použil kapku více papíru. Není nad toaletku doma. Asi to znáte, tedy hlavně chlapi, pod mísou nacákáno, mísu chápu, desku moc ne. Kusítě to utřít a krouživými pohyby vytvoříte tenký film z pozůstatků předchozího živatele. Pak to člověk začne obkládat papírem. Když sedací deska nabere podobu svatebního věnce, je vše připraveno. Možná Ještě pár chumlů přímo do finální destinace…
Asi stárnu. Témata se točí kolem jídla, méně oblíbených fyziologických potřeb, dokonce jsem se začal intenzivně zajímat o automobily a v možské přítomnosti je to téma s vysokou hodnotou. Ještě nedávno mě to přímo vytáčelo, jak se točí chlapské řeči kolem aut, mobilů a pracovních nesnázích… Pokud je to znamení, že se stávám mužem, pak jsem tímto titulem zklamán. Je to ale otázka hodná, myslím otázka mužství, komentáře.
Lehátko jsem zažil na letišti jen v Londýně. Kousek přede mnou za sklem postávají letadla, popojíždějí podle systému, do něhož jsem zatím nepronikl a kousek dál přistává jeden aircraft za druhým. Čekám na informaci o vysněném gatu směr Praha a drtím Octavarium.
Pokud vše dobře dopadne, vemu taxána směr Holešovice a s Pendolínem hurá domů. Akurát se mi v těch Holešovicích nechce dvě hodiny čekat.
Hodnota dnešního příspěvku bídná..
Shrnutí dosavadní cesty zpět z pondělí na úterý:
- S Joelem hrajem fotbal na plejstejšnu – Kanada vs. ČR s výsledkem dvě prohry a jedna výhra za naše barvy.
- Nemůžu usnout a tak dorazím makedosnký film „Before the Rain“ – doporučuji.
- Spánek zase nic moc.
- Snídaně opět bez mléka, jsou to galeje.
- Balení je alchymie – celkem 2 hodiny.
- Čekám na Todda (pastor Harvest Bible Chappel – našeho partnera).
- Rozloučení a cesta do downtouwnu do fotoshopu. Monday – closed…
- Chicken food restaurant – kuře se salátem, neboť hranolky lékařem taktéž zapovězeny.
- Cesta na letiště, po cestě ještě zastávka v zásilkové společnosti – balíček zapomenutých dvd ve Vancouveru. V balíčku taky něco měkkého. Byl jsem překvapen, že by nějaké přelvapení? Čeka jsem dárek. Byly to trenýrky.
- Autem na letiště, vzpomínky a nové cool hlášky. Před terminálem ločení ve stylu „kiss and fly“. Tedy padla i modlitba.
- Check-in bez čekání potěšil. Návtěva celníků a požadavek o vrácení daně bez úspěchu. Žádný účet nebyl nad 100 babek, eh. Příště raději nakoupit v jednom obchodě… Systém daní zajímavý – část daně do státná pokladny, část do regionální, počet daní značný.
- Předposlední místo vzadu v letadle uprostřed v uličce, celkem oka, dost pohybu.
- Při spláchnutí je v kabině toalety slušný podtlak. Otázka, zda to jde vem z letadla nezodpovězena, ale sázel bych, že jo.
- Při vystupování, vzadu, takže skoro poslední, jsem prohodil pár slov s letuškou. Její kamarád byl v národním parku v Kanadě a ohrožoval jej medvěd. Na dodaz jsem tedy odvětil, že já medvěda neviděl. Mno, már rád Toronto i Vancouver… Asi jo Vancouver je pěknější, moře, hory, nádhera. Rozloučení a děkuju za hospitalitu.
- Okej, končím, za chvíli bude oznámeno na kerý gejt.
- Za chvíli mě máte doma!