(na fotce Francouzské pobřeží s trajektovým přístavištěm)
Eh, měl bych asi konečně něco napsat, protože blog pustne. Kupodivu, jestli jsem měl někdy co psát, tak je to především doba posledních dvou týdnů, které trávím v Kanadě. Jaksi jsem ale lenivý nebo co, nechce se mi. Vždy si řeknu, hej to si musím vyfotit, to musím napsat do blogu a dny letí jeden za druhým, zážitky se kupí a na blogu ticho a prázdno.
Začalo to asi v Londýně na letišti, kde nápisy na billboardech slibovaly superrychlé wifi kamkoliv se posadíte. Pravda, noťas našel okamžitě několik sítí, net najel okamžitě, žel vždy jen dané společnosti poskytující ono připojení. Všechny po mě chtěly číslo mojí karty. Eh, smůla, tak jsem smrknul další dva díly L.O.S.T. a nedočkavě čekal na informaci, že kterého Gate poletím.
Nevím pořádně, co popisovat. Bylo by toho asi hodně. Třeba pocity na letištích mám vdy takové zvláštní. To obrovské množství hemžících se lidí všemožných národností se přemísťují z místa na místo, nakupují, dohadují se, leží na podlaze, na sedačkách, sledují informační panely o letech, pozorují, různé pachy, vůně a za každým člověkem jeden příběh. Vidíte těm lidem v očích myšlenky, dojmy, pocity, hledáte, co se za nimi skrývá, odkud a kam mají namířeno. Já jsem z těch letišť prostě vždycky takový rozbitý. Přitom si tam připadám hrozně osamělý.
Pojďme jinam! Konečně jsem letěl ve slavném JumboJet. Boeing 747, takový ten s tím dalším patrem pro vyvolené. Od dob, kdy jsem shlédl ten slavný katastrofický film, jsem s tímhle letadlem chtěl letět. Hm a moje dojmy? Stejný jako ostatní moje mezikontinentální lety. Takže alespoň mohu říci letěl jsem s Jumbem… Asi to zní jako blbost, no pojďme jinam… … V letadle celkem slušné jídlo. Má drahá polovička by to vyhodnotila jako vysledek značného hladu, ale opravdu to bylo celkem slušné. K zákusku nebo co to bylo jsem si dal kafe (mimochodem měli daleko lepší víno, než mé předchozí lety s francouzskými Air France). Poprvé v životě jsem si dal kafe se smetanou zmrzlou na šutr. Taky kompot jsem si musel nechat rozmrazit. Kdepak asi udělali soudruzi ve Veliké Británii chybu? Letušky taky celkem okej, letušáci moc neobtěžovali. Po tom, co jsem si dal na začátku letu vínečko, chodily holky co půlhodinky s lahvinkou, jestli si ještě nedám. Nedal jsem si…, jenom dvě 
Kufr taky celkem rychle přiroloval, kupodivu nebyl ani moc pomačkaný. Jen paní letecká pohraničnice, či jak ji nazvat mi dala celkem zabrat. Měl jsem na výběr zmužských drsně vypadajících kousků, či z mile vypadající míšenky s asijskými rysy. Padaly klasické dotazy na účel cesty, kde bdu bydlet, kolik mám na kontě, motivace k mé práci, co všechno má práce obsahuje apod. Nakonec jsem kýžené razítko dostal. Val mě čekala s cedulí s mým jménem. Tedy Kanada dobyta. Pokračovat budu možná za chvíli, možná až doma, možná vůbec. Ale ve fotogalerii se fotky určitě objeví, zatim pa…
